Pojetí času

Od té doby, co jsem na rodičovské dovolené, ztratila jsem neustálou touhu koukat na hodinky, abych zkontrolovala, jestli přijdu včas. Ačkoliv jsem předtím byla velice dochvilné děvče.

Děti mě naučily, že hodiny ani dny nehrají roli.
Miminku nevysvětlíte, že ho nakojíte až za dvě hodiny, jak to doporučuje 8 z 10 pediatrů.
Batoleti nevysvětlíte, že ve 12 hodin se podává oběd, ať už má nebo nemá hlad.
I když děti chodí na kutě v 7 hodin, stane se, že usnou až v 10. Podle toho, kolik cukru měli před odchodem do postele.

Škoda jen, že starší synek chodí do školky. Bez ní by bychom mohli vstávat tehdy, až bychom se na to cítili a ne s budíkem.

S dětmi teď dělím čas trochu jinak:

  • ráno = odchod do školky
  • dopoledne = předtím, než uložím mladšího syna ke spánku
  • oběd = kdykoliv dle potřeby, klidně i v 16 hodin
  • odpoledne = snažím se unavit děti, aby šli spát v rozumnou dobu
  • večer = čas do postele

Včera mě proto zarazila reakce naší optometristky, když jsme přišli do ordinace o celých 23 minut před sjednanou schůzkou.
Nekoukala jsem na hodinky, věděla jsem, že máme dost času a že počkáme u vchodu, než na nás přijde řada.
Ale paní nebo slečna byla evidentně vytočená, že jsme jí narušili řád věcí.
Úplně ji chápu. Dřív by mě to taky rozhodilo, ale svět se podle hodinek neřídí, to je jen dohoda mezi lidmi.

Svět se podle hodinek neřídí, to je jen dohoda mezi lidmi.

Naštěstí jsem se ihned omluvila, i když mě její reakce zaskočila. Cením si jejího i svého času a došlo mi, že ona žije v běžném pojetí času, kdy se vše bude odvíjet dle dohodnutého řádu a jakékoliv výjimky jsou vzácné.

Dřív jsem žila stejně. Vlaky jezdily na čas, pracovní doba začínala a končila ve stejnou dobu, oběd byl vždy ve 12 hodin.
Pak jsem se seznámila se svým budoucím manželem, který hned na první schůzku přišel o půl hodiny pozdě.
V hlavě mi tehdy běželo, že se mu určitě nelíbím, když se ke mně chová tak neuctivě, nezáleží mu na mě. Pak jsem si říkala, jestli se mu něco nestalo a pak přišel.
Je zajímavé, že teď už to nedělá. Jednoduše proto, že mě naučil lekci, že se nemám zkostnatěle držet času, ale mám být flexibilní.
Dneska už jsem schopná z minuty na minutu vymyslet řešení nebo náhradní program a když nemám v poledne uvařený oběd, už se z toho nehroutím. Vím, že hlady neumřeme, prostě jsem měla jiné věci na práci a nejsem jediná, kdo má dvě ruce a nohy a umí si obstarat jídlo. Dokonce i náš dvouleťák si dokáže jít umýt jablíčko, když má chuť.

Někdy se jednoduše stane něco, co neovlivníme, zaskočí nás to a my svým závazkům v daném termínu nedostojíme. A to je v pořádku. Jen tehdy se mohou odehrát krásné nečekané zážitky.

Lpět na čase nás připraví o nečekané chvíle.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s